Andy z Újezdského ranče

Vezmu to pěkně popořádku. Během posledního půl roku se toho stalo celkem mnoho. Uznávám, že podle příspěvků na mých stránkách to tak nevypadá, ale až si přečtete tento článek, snad pochopíte a odpustíte.

Trochu vážněji
Vše to začalo v listopadu 2009. Bohužel se finanční krize nevyhnula ani naší domácnosti. Terka byla téměř 4 roky zaměstnána v Quelle, které pod tíhou špatného hospodaření mateřské společnosti v Německu zkrachovalo. A tak se stalo, že Terka byla bez práce. Dostalo se jí ale dobré nabídky práce v Praze, tak začátkem prosince odstartovaly přípravy na stěhování. Protože bylo těsně před svátky, odsunuli jsme stěhování až na leden. Vánoce jsme prožili pěkně doma, společně s Jirkou a Abem. Náladu nám tak trochu kazila vzešlá situace, ale i tak jsme si užívali venčení, procházek a volna.
V lednu propuklo velké stěhování. Po mnohých peripetiích jsme se nastěhovali k Terčinému taťkovi do kanceláře. Terka nastoupila do nové práce, kde vydržela 1 měsíc. Ta dobrá nabídka nebyla tak dobrá!
Štěstí se nám ale vrátilo a Terku přijali do jiné práce. Je tam nová a musí "makat jako šroub" a proto nebýt Jirky, moc bych si neužil. Pomalu se ale přizpůsobujeme životu v Praze. Terčin taťka nám pomohl sehnat a zařídit byt u Vyšehradu, Jirka našel park, kam se mnou chodí a já si užívám vůní v ulicích. Dokonce i Abe, který byl během stěhování na hlídání u příbuzných, se už zabydlel a po nocích si zase hrajeme.

Přítomnost
V sobotu 27. března jsem jel prvně metrem. Cesta samotným vlakem mi nevadila, celkem mě bavila, ale kdo vymyslel ty pojízdné schody? Jak jsem na to položil tlapku, ujela mi a už jsem se válel na břiše. S druhými mi pomohl Jirka, vzal mě do náruče, to už byla sranda. Když jsem vylezli z podzemí, čekalo mě překvapení. Ulice byly plné lidí. Jirka se najednou začal převlékat do sportovního trika a trenýrek a Terka mu spolu s jeho sestrou Verčou přáli hodně štěstí a výdrž a nevím co dalšího. Pak jsem to pochopil. Všichni ti lidé byli také ve sportovním a připravovali se ke běhu. Centrem Prahy se běžel půlmaraton (necelých 22 km). Zprvu jsem chtěl běžet taky, ale Tereka a Verunka se se mnou prošly kolem nábřeží, což bylo taky fajn. Po hodině a půl jsme se vrátili do místa, odkud Jirka vystartoval a už jsme ho vyhlíželi. Ten se vrátil v čase 1:42:36 po startu a i přes naše úporné sledování a vyhlížení, kolem nás proběhl nepozorovám. Po chvilce pak přišel k nám a my ho vítali. Já mu dal lízanou pusu a Terka měla slzy v očích. Říkala, že jí bolí hlava, ale já jí nevěřím. Pak jsem se ještě prošli Prahou, zdolali pár jezdících schodů, projeli metrem a už jen zbývalo odemknout a naplnit misku granulkama.

Nedělní ráno (28.3.) mě taky velmi překvapilo. Terka vylezla z pelechu, oblékla se do sportovního, naložila mě do auta a jelo se. Za 15 minutek jsem vystoupil u velkého skladiště, ze kterého se ozýval štěkot psů. Terka se jen usmívala a nic mi nechtěla říct. Uvnitř mě přivítala milá paní. Říkala, že se jmenuje Martina. Všude kolem bylo spousty překážek, tunely, skočky, Áčka a další. To Vám byla paráda. Všechno jsem to přeskákal, zkusil jsem si zóny, proběhl pár tunelů a dostal pochvalu. Terka musí hodně trénovat, byla dost pomalá a ten její pád vypadal taky srandovně. Už se těším na další takovou hru. Snad příští týden...