Andy z Újezdského ranče

V sobotu 7. 11. 2009 jsme já, Terka a Jirka vyrazili na letňanské výstaviště, kde se konala XVIII. MEZINÁRODNÍ VÝSTAVA PSŮ CACIB. A světe div se, nejeli jsem se tam jen tak juknout, ale dokonce jsme se přidali k ostatním dvojicím (člověk a pes) a zapojili se do hry.

Terka je známá tím, že nerada nechává věci náhodě a nerada někam jezdí pozdě. Proto už týden předem zařizovala a vymýšlela, jak to udělat, aby nemusela vstávat ve 4 hodiny ráno. Má ale v Praze fajn tetu, která jí dovolila přespat u ní. Náš výlet tedy začal už v pátek večer, kdy jsme se zbalili (tedá já jsem jen přihlížel a sem tam jsem z tašky vytáhl nějakou tu maličkost, o které jsem stejně věděl, že je zbytečná :D ) a vyrazili do Prahy. Cesta utekla celkem rychle a tak jsme šli očůrat modřanské sídliště a hurá k tetě. Ta už se na nás těšila a pro mě i Terku měla připravené pamlsky. Za chvíli za námi přijel i Jirka a tak i Terka byla spokojená. Večer se protáhl do pozdních nočních hodin a spánek nás všechny přemohl.

V sobotu v 5:30 už drnčel budík a Terka začala pobíhat po bytě a rychle oblíkat, uklízet a balit a umýt a balit a uklízet... (znáte Terku) a vzbudit Jirku a honem honem. Divím se, že tam nic nezapomněla. Přečůral jsem ještě pár stromků a už se jelo. Praha byla prázdná, a proto nebyl problém dostat se na výstaviště v 6:45. Terka byla spokojená s tím, jak jí to všechno vychází, mě a Jirku ještě nechala spát v autě a vyrazila zařídit přejímku. Vrátila se asi za 20 minut s děsem v očích a třesoucím se hlasem. Bál jsem se co se jí stalo, jenže mi nic neprozradila, jen mě vzala na vodítko a šli jsem směrem k velkým halám. Tam už nás čekala Bounty v doprovodu Radky a její skvělé rodiny. Bountýnka mě olíbala, ale taky nevěděla, proč je Terka jak vyměněná. Usadili jsme se u stěny (to že to bylo malinký kousek od východu určitě taky mělo vysvětlení) a čekali až to propukne.

Jak už jsem podotknul, Terka se necítí moc dobře v chaosu a bohužel tato výstava jí připadala jako CHAOS! Sama podlehla tlaku a stále jen pobíhla mezi kruhem, mnou a autem, kde spal Jirka. Říkala něco o tom, že jedem domů a že už tady nebude ani minutu. Často koukala k východu a vyčkávala příchod Vladany. Nebýt Radky, její rodiny, Jirky, Vladany, Matěje, Báry a mě a Bountýnky, určitě by se rozplakala a utekla. Terka vzkazuje: "Děkuji všem, kteří se mnou měli trpělivost!" Čekání na náš výstup nebylo tak dlouhé jak si Tereza myslela a už přišla chvíle pravdy. Vedl jsem rozklepanou Terezu směrem ke kruhu. Už z předchozích zkušeností jsem znal, že se mi budou koukat na zuby a sahat, kam nidko nesmí. Jen jsem překontroloval, zda vše zůstalo jak bylo a už jsem se soustředil na správný postoj. Jen kdyby se ta Tereza tak netřásla. Bylo to jiné než doma a chtěl jsem ji rozveselit. Říkal jsem si, že když si sednu, nebo lehnu, že se zasměje. No nevyšlo to! Pak jsme kousek popošli a už na nás koukala paní rozhodčí (paní Grygarová). Hezky mě pohladila a řekla Terce, ať se uklidní. A teď přišla má nejoblíbenější část. Běh. No, ostatní to kolečko běželi jen jednou, ale my rádi běháme, tak jsme si to oběhli rovnou 4x. Ještě že nás v tom paní rozhodčí podpořila. Na tu bídu, s jakou jsem to splácali, to dopadlo výborně. Tedy VÝBORNĚ 2 bez ResCAC.